Jak to mají jiné maminy, nevím, ale já pořád řeším dvě věci spinkání a oblékání. Není se čemu divit, když neumím obléct sama sebe (viz předchozí příspěvek), natož chudáka mimino.
Abyste měli představu jak můj boj s oblékáním vypadá, zmíním klíčové okamžiky doby minulé. Začalo to již v porodnici. Na odchod z nemocnice jsme se dostatečně připravili. Malému broučkovi nakoupili dupačky a košilku, krásnou mikinku s norskými vzory, od babičky jsme měli kombinézku a čepičku s rukavičkami ladící k mikince. "Maminko, tady máte miminko, můžete si ho ustrojit". "Ehm...tak jsem se do toho dala. V životě jsem žádné dítě neoblékala, v porodnici mimi převlékaly sestřičky, vrchol mých zkušeností bylo občasné vyměnění plínky, tudíž vystrčení nožičk z overálku. Tak jsem to nedala. Zachránila mě vrchní sestřička, maminka mého žáka, miminko mi ustrojila a ještě mě uklidnila, že strojí miminko všem známým, co jdou z porodnice. Budu si myslet, že mě nechtěla jen konejšit. Patálie pokračovaly dále. Doma jsem miminko nějakým zázrakem zvládla svléknout. A během tří dnů jsem si připadala jako profík, vyměnila jsem kolem čtyř overálků denně (mimi dost blinkalo). Čekala nás první kontrola u paní doktorky. Po konzultaci se sestrou jsem věděla, co mám mimísovi obléct. Bodýčko, dupajdy, mikinka, kombinézka, čepička a rukavice a šoupnout do fusaku (venku -6stupňů, rodila jsem v lednu). Jasný plán. Bohužel selhal hned v počátcích. Jak obléknout miminku bodýčko? Jak zvednout tu hlavičku. Tak hrabu ve skříni, určitě tam bude něco, co zvládnu obléknout. Půl hodina pryč, doktorka za půl hodiny zavírá, co teď. Hroutím se a brečím. Volám ségře. "Dej mu dva overálky," povídá. Bože díky za sestru. Mimi dostává dva overálky. Strkám ho do kombinézky, jedna ručička do rukávu pasuje, ale ta druhá už ne, nechci mu ublížit....nedá se nic dělat ručičku mu nechávám jen pod zipem, zapnout úplně nejde. Máme fusak z beránka a deku...paní doktorka sídlí v naší ulici, čeká mě jen padesát metrů, to dáme. Kombinézku svlíkám už v čekárně, aby nikdo neviděl, jak v tom bylo mimčo nabucnuté. Nakonec paní doktorce přiznávám, že jsme málem nedorazili, nemohla jsem ho ustrojit. "Já umím jen overálky", myslím, že se paní doktorka musela hodně držet. Naštěstí byla hodná a ujistila mě, že jsme mohli zavolat a přijít jindy. Tak to bylo, doma jsem přerovnala celou skříň s oblečením. Na svou obhajobu musím dodat, že na čtrnáctidenní prohlídku, jelo mimi řádně oblečené a nakonec jsme zvládli i bodýčka.
Techniku strojení máme zmáknutou, horší je, co obléknout. Nikdy si nejsem jistá, jak mimíse obléknout. Další příběh hovoří za vše. Byl květen, bylo krásně a já za boha nevěděla, jestli mám dát mikinku, nebo jen bodýčko, zda přikrýt...atd. Jela jsem s kočárkem a pořád koukala do jiných kočárků, abych obšlehla, jak to mají jinde. Projela mamina, přeměřila jsem dítě očkem, velikostně odpovídá nám...frrrr za ní. "Dobrý den, můžu se zeptat kolik je vašemu miminku? Čtyři měsíce, to je jako nám, víte, mám trochu dilema, jak obléct mimi. Máte jen bodýčko, tepláčky a botičky, čepičku, ne? Jen když ho vyndáte z kočárku...ehmmmm. Děkuji." Tak nějak se to událo, paní si musela ťukat na čelo. No co, učili mě, že když nevím, mám se zeptat. To že přitom člověk vypadá jako debil, už nikdo nezmínil. A takhle bojujeme...léto bylo super a teď na podzim, už zase váhám, chci přemístit miminko do sporťáku, začíná se zvedat. A zase nebudu vědět, jak ho do toho otevřeného kočárku obléknout...ach jo. Chudák sestra. Zase ji budu volat a otravovat. Připadám si jako děsný nemehlo, ale ať. Když nevím, tak se zeptám.
Komentáře
Okomentovat