Kde mi hlava stojí, to bych taky chtěla vědět, za posledních 9 měsíců jsem ji ještě nenašla. Ještě do minulého týdne jsem to mohla svést na vykojený mozek. Teď....včerejší den bych opravdu mohla v kalendáři vyznačit černou barvou. Ráno rychle vstát, nakrmit mimouše, vzbudit manžela, zabalit jídlo a plínky na celý den, namazat mimouše, obléct, dát mu léky....k tomu obléci sebe, vyčistit si zuby, vzít veškeré papíry, co budeme potřebovat, zkontrolovat manžela, zda vstává...klasické ráno. Hurá na silnici, poté dvě hodiny jízdy autem, kolony, konečně Praha, mimi nespí, ale neřve, zatím to jde. Jsme u Motole, mimi řve a řve a řve....s manželem už nemůžeme...konečně zaparkováno. Mimi spí...jako to si dělá...???Když máme vystupovat. Nevadí. Manžel odchází, zařídit vše potřebné. Sedím s mimísem na parkovišti, hezky spinká, drží si míček jako vždy, fotím ho ze všech úhlů. Přesun na polikliniku na imunologii, mimi vstává. V nemocniční kantýně vyškemrat ohřání jídla pro malého. Paní doktorka nás...
aneb z deníku matky v běhu... Texty na této stránce neberte, prosím, moc vážně. Vznikly za účelem uvolnění a ulevení jedné mateřské duše. Jako terapie pro pocuchané nervy a pocuchaný vzhled (vrcholem make upu a vylepšení zevnějšku je občasné čištění chrupu).