Kde mi hlava stojí, to bych taky chtěla vědět, za posledních 9 měsíců jsem ji ještě nenašla. Ještě do minulého týdne jsem to mohla svést na vykojený mozek. Teď....včerejší den bych opravdu mohla v kalendáři vyznačit černou barvou. Ráno rychle vstát, nakrmit mimouše, vzbudit manžela, zabalit jídlo a plínky na celý den, namazat mimouše, obléct, dát mu léky....k tomu obléci sebe, vyčistit si zuby, vzít veškeré papíry, co budeme potřebovat, zkontrolovat manžela, zda vstává...klasické ráno. Hurá na silnici, poté dvě hodiny jízdy autem, kolony, konečně Praha, mimi nespí, ale neřve, zatím to jde. Jsme u Motole, mimi řve a řve a řve....s manželem už nemůžeme...konečně zaparkováno. Mimi spí...jako to si dělá...???Když máme vystupovat. Nevadí. Manžel odchází, zařídit vše potřebné. Sedím s mimísem na parkovišti, hezky spinká, drží si míček jako vždy, fotím ho ze všech úhlů. Přesun na polikliniku na imunologii, mimi vstává. V nemocniční kantýně vyškemrat ohřání jídla pro malého. Paní doktorka nás bere dříve, nemusíme čekat. Miminko je unavené, odcházíme šťastní, vše je v pořádku.
"Tak teď budeš spinkat, že? Je tvoje hodinka a my naložíme v Ikee pokojíček k Vánocům."
" To víš, že jo.." by to pískle řeklo, kdyby umělo mluvit.
Za řevu dojíždíme k Ikee - Zličín, je to jen výdejní sklad, ještě abychom s ním lítali po obchoďáku, to by nedal. Za jízdy vyskakuji z auta, beru schody po dvou, s občankou a objednávkou, ať to máme, co nejdříve vyřízené. Hotovo, strkám občanku do kapsy, paní přiváží nábytek a doplňky. S manželem to rveme do auta. Mimi řve a řve a řve. Nic nekontrolujeme a jedeme. Mimi řve a řve a řve. Rychle svačina, napít, mimi je klidnější. Kde mám tu občanku, v kapse není. Voláme do Ikei, nikde se nenašla. Musí být v autě, někde zapadla. Mimi řve a řve a řve. Další dvě hodiny zabavuji malého. Křupky jsem nechala doma. Manžel: "To se stane." Na ztracenou občanku - manžel "Co chceš slyšet?" "Třeba, že jsem blbá." Manžel: "Hm." Tak to bylo vše.
Je to pohodář. Zato kdyby ztratil občanku on. Dostal by kázání o nezodpovědnosti, vyslechl by lamentace nad naším budoucím osudem, kdy si na nás někdo vezme půjčky, co budeme dělat...apod. Po další hodině zjišťuji, že nemám peněženku, panikařím a vysypávám celou dětskou tašku na zem. Všude se válí přesnídávky, oblečení a plínky...hysterčím, zastav, někde zastav. Manžel odbočuje na benzínku. Bože, karty, řidičák, občanka už je ztracená (takže pohoda), šest tisíc...vyskakuji z auta a peněženka je pod sedačkou. Hroutím se na silnici, sedím vedle auta, ruce se mi třesou, mimi řve a řve a řve. Jedeme.
Občanka je zablokovaná, dneska jsem vše nahlásila. Paní mi povídá: A máte doma platný pas? Na řidičák asi v bance apod. nepochodíte."
"Ne, nemám, ten jsem ztratila před loni."
😯
Připadala jsem si jako největší zoufalec. A manžel vše ustál jako vždy, byl úžasný, já hysterka.
Komentáře
Okomentovat